O život

Marek Řezanka

Oplocena jsou poskvrněná místa:

Chorobná plytkost zasahuje dřeň.

Odstranit svíčky se již četa chystá.

Na zdi pak bude nápis: Zapomeň.

Odešel člověk – zůstala však tíha,

tíha, jež nyní drtí mnohé z nás.

Přesto se najde někdo, kdo se zdvihá,

a tento někdo zvedá i svůj hlas.

Krev zatím smyli – zpráva jaksi vázne:

V tichosti mizí další z jasných stop,

jak moc nás dusí klima nehorázné,

jak moc jsme skleslí, naštvaní a trop.

Vosk drhli silou, aby nepřekážel.

Květiny v koši vysílají vzkaz:

Pes v lomu vyje. Chopí se ho paže?

Pes v lomu vyje – než mu srazí vaz.

Co víme o něm? Mlčení se táhne

jak fronta bědných frustrovaných těl.

Kdo tůní čirou zve to, co je bahnem,

je buď sám lotr – nebo naletěl.

Chodník je zlitý – na tváři má akné.

Na tváři, kterou křiví zpupný škleb.

Vždyť ani náznak křivdy neprosákne,

aby vztek lidí nešel na pohřeb.

Prázdno je, úzko, pod patami smůla,

kterou pak lepí na prostředky čel.

Tíseň se opět v šedavé tmě hnula,

aniž kdo věnec v dešti obrečel.

Zas nový zákaz porozen je v kázni,

aby nám paměť ohraničil plot.

Věřím, že ptačí trylek nad ním zazní,

který nám sdělí, že jde o život.

Namluveno:

  

 Před budovou Úřadu vlády se zastřelil muž v seniorském věku. Třebaže již od činu pár dní uplynulo, média jsou na informace skoupá. Nevíme, jak se dotyčný jmenoval, jaký měl příběh – a proč ho ukončil tak drastickým způsobem. Tušíme však, že místo svého odchodu si nezvolil náhodně.

 To ticho kolem jeho odchodu, a hlavně jeho motivu by nás mělo z podstaty děsit. Stejně jako fakt, že veškerá pieta spojená s jeho činem je soustavně odstraňována. Žádné svíce nehoří, květiny na chodníku rovněž neleží. Jen tam stojí plot a policisté. Hlavní je patrně nepobuřovat. Ještě by mohly vznikat paralely k jiné podobné události v našich dějinách – a  tyto paralely jsou pro stávající vládu evidentně nežádoucí.